Prosinec 2016

3. Kapitola

6. prosince 2016 v 16:55 | Elisn
Víkend uběhl jako voda a byl tu zase začátek týdne. První hodinu jsme měli minutu ticha za Sáru a pak pokračovala normálně hodina. Měli jsme první hodinu matiku. Učitelka vysvětlovala na tabuli novou látku a já si to poslušně zapisovala. Zase nějaké rovnice povzdechla jsem si. Najednou se ozvalo zapraskání ze školního reproduktoru a všichni co si šeptali v lavicích utichli. Prosím aby se slečna Sofie Lankfordová dostavila prosím do ředitelny. Pořád jsem jako blb koukala na reproduktor, jestli se ještě něco neozve. Ne bylo ticho. Učitelka si odkašlala a pokynula mi abych si zabalila věci a šla do ředitelny. Šla jsem po prázdné chodbě v přízemí a pomalu se šourala do ředitelny. Co tam pomě chtěli? Nenapadlo mě nic. Zaklepala jsem na dveře a otevřela je. Ředitelka mi pokynula ať si sednu na křeslo před jejím stolem. Chvíli bylo trapné ticho a já byla čím dál nervózní. Po deseti minutách ticha už jsem to ale nevydržela. "Paní ředitelko řeknete mi prosím konečně proč jsem sem měla přijít?" Ředitelka si povzdychla a dala se konečně do řeči. "Vím že jsi nikdy neměla dobrý vztah s rodiči, ale oni mi dnes volaly a že by za tebou chtěli přijet. Poprosili mě abych ti to řekla. Chtějí vedět jestli o jejich náštěvu stojíš." tak teť jsem chápala proč se ředitelka neměla do řeči. "Ať přijedou." řekla jsem s chladem v hlase. Bude to naposledy co mě uvidí. Už jsem dospělá a ani jeden z nich mi už neublíži. Ředitelka jen přikývla. Začala vytáčet číslo který měla na papírku. "Dobrý den Lankfordovi, Sofie s vaší návštěvou souhlasila. Kdy chcete prijet?" ředitelka na odpověď jen kývl. Rozloučila se a položila to. Podívala jsem se na ní s otazníkem v očích. "Za tři hodiny tu budou. Pokud chceš, nemusíš už na zbytek dne na vyučování. Omluvím ti to." Kývla jsem na souhlas. Potřebovala jsem se připravit na příchod lidí co dělali že jsem mrtvá. Poděkovala jsem a vydala se k sobě na kolej. Kopala jsem si cestou do kamínku. Lodaudala jsem se k pokoji. Šla jsem rovnou do koupely abych si dala sprchu.
Když už zbývala poslední hodina do jejich příjezdu řekla jsem si že se dám do kupy. Vzala jsem si nasebe bílé tílko a šedé kraťásky. podívala jsem se a připravi si ještě světle šedou mikinu na zip. Zalezla jsem zase do koupelny a lehce se namalovala. Jen tužku a řasenku. Dala jsem si do uší bílé pecky a na krk jsem si pověsila řetízek který jsem dostala od babičky když jsem sem odcházela. Taď už je bohužel mrtvá. Vlasy jsem si dala na bok a pletla je do volného copu. Chtěla jsem vypadat co nejlépe aby viděli že mi je bez nich opravdu dobře a že je k životu nepotřebuji. Podívala jsem se na sebe do zrcadla co mám u dveří a musela se pochválit. Nakkonec jsem si ještě dala na obě zápěstí kožené náramky. Vzala jsem si mikinu a vydala jsem se k práně školy. máme obrovský kambus a cesta k bráně mi vždy zabere okolo dvaceti minut.
Došla jsem přesně na čas na parkoviště, ale oni tu nebyli. Sedla jsem si na lavičku a vyhřívala jsem se na sluníčku. Byla jsem naprosto bez stresu. Bylo to zvláštní ale já věděla že jejich návštěva mi nedoáže zníčit tak krásný den. Najednou mi slunce přestalo svítit do očí. Žádné auto jsem neslyšela přiject. Otevřela jsem naštvaně oči. No a kdopak to tu předemnou nestojí? Brian se nademnou tyčila s úsměvem na tváři. "Na koho pak tu čekáš?" bože komu jsem cu udělala že zrovna on sem musel přijít. "Na někoho tu čekám." odpověděla jsem mu bez jakékoli emoce v hlase. Sednul si vedle mě a já zase měla možnost se vyhřívat na slunci. "Tak já počkám s tebou. Chci vědět kvůli komu vypadáš takhle skvěle. Tim nechci říct že jindy jsi ošklivá." Cítila jsem jak mi začínají rudnout tváře, ikdyž jsou to jen slova a navíc od namyšlenýho blbce. Jako kdyby je přivolala. Do brny vjela stříbrná Astra. Asi se měli dobře když měli nové auto. Povzdechla jsem si. Depka na mě došla až teď a ani slunce mi nepomůže. Vsadim se že jedna z prvních otázek bude jestli mám přítele. Smutně jsem si povzdychla. Viděla jsem jak se otevírají dveře. V tom mě něco napadlo. Rychle jsem se podívala na Briana. "Co pořebuješ?" zeptal se smíchem. Bylo mi to blbí ale on je zrovna ten který na to kývne. Nadechla jsem se a řekla jsem mu svou prozbu. "prosím hraj že seš můj přítel." bylo mi z té prozby blbě. Místo odpovědi jsem od něj dostala lehký polibek na tvář a chytnul mě okolo pasu. Vděčně jsem se na něj koukla. Mrkl na mě jedním okem. Stáli jsme a čekaly až k nám dojdou. Bratr tu ale nebyl. "Ahoj Sofie. vypadáš užasně a kdopak je ten krásný chapec?" zeptala se matka. "Ahoj mami. Todle je Brian. Je to můj přítel." Řekla jsem s falešným úsměvem a dala Brianovi pusu na tvář. Rodiče vypadaly pořád stejně. "Já jsem Anna a todle je můj manžel Petr. Jsme Sofiinino rodiče, ale to asi víš." představila se matka a podala mu ruku. Brian ji s úsměvem přijal. "Moc mě těší pane a paní Lankfordovi. Máte úžasnou dceru." přemýšlela jsem jstli je tak dobrej lhář nebo je v jeho slovech pravda. Opravdu si myslí že jsem úžasná. Vždyť mě ani nezná. "Proč jste se najednou ozvali? Už několik let děláte jako byčh byla mrtvá."čekala jsem na odpověď. Máma si povzdechla a otec jen zavrtěl hlavou. "Chtěli jsme tě vidět. Navíc včera ti bylo 18. Přivezli jsme ti dárek. Doufáme že nám odpustíš naše chyby. Moc si nám chyběla." řekla matka a z oka ji vytekla jedna slaz. Tak oni mě sem šoupnou a ať si žiju jak chci a najednou mě zase mají strašně rádi a kde si co si. "Proč bych vám to měla odpouštět?" zeptala jsem se nechápavě. "Chápu že máš na nás zlost, ale pochop nás prosím. Nevěděli jsme si rady. Peníze které bys potřebovala jsme neměli." vložil se do toho otec. "Dostali jsme příležitosti se odstěhovat do USA. Chceme to tam vzít a kdyby chtěl i tvůj přítel tak by mohl jet také." řekla to matka na jeden nádech.