3. Kapitola

6. prosince 2016 v 16:55 | Elisn
Víkend uběhl jako voda a byl tu zase začátek týdne. První hodinu jsme měli minutu ticha za Sáru a pak pokračovala normálně hodina. Měli jsme první hodinu matiku. Učitelka vysvětlovala na tabuli novou látku a já si to poslušně zapisovala. Zase nějaké rovnice povzdechla jsem si. Najednou se ozvalo zapraskání ze školního reproduktoru a všichni co si šeptali v lavicích utichli. Prosím aby se slečna Sofie Lankfordová dostavila prosím do ředitelny. Pořád jsem jako blb koukala na reproduktor, jestli se ještě něco neozve. Ne bylo ticho. Učitelka si odkašlala a pokynula mi abych si zabalila věci a šla do ředitelny. Šla jsem po prázdné chodbě v přízemí a pomalu se šourala do ředitelny. Co tam pomě chtěli? Nenapadlo mě nic. Zaklepala jsem na dveře a otevřela je. Ředitelka mi pokynula ať si sednu na křeslo před jejím stolem. Chvíli bylo trapné ticho a já byla čím dál nervózní. Po deseti minutách ticha už jsem to ale nevydržela. "Paní ředitelko řeknete mi prosím konečně proč jsem sem měla přijít?" Ředitelka si povzdychla a dala se konečně do řeči. "Vím že jsi nikdy neměla dobrý vztah s rodiči, ale oni mi dnes volaly a že by za tebou chtěli přijet. Poprosili mě abych ti to řekla. Chtějí vedět jestli o jejich náštěvu stojíš." tak teť jsem chápala proč se ředitelka neměla do řeči. "Ať přijedou." řekla jsem s chladem v hlase. Bude to naposledy co mě uvidí. Už jsem dospělá a ani jeden z nich mi už neublíži. Ředitelka jen přikývla. Začala vytáčet číslo který měla na papírku. "Dobrý den Lankfordovi, Sofie s vaší návštěvou souhlasila. Kdy chcete prijet?" ředitelka na odpověď jen kývl. Rozloučila se a položila to. Podívala jsem se na ní s otazníkem v očích. "Za tři hodiny tu budou. Pokud chceš, nemusíš už na zbytek dne na vyučování. Omluvím ti to." Kývla jsem na souhlas. Potřebovala jsem se připravit na příchod lidí co dělali že jsem mrtvá. Poděkovala jsem a vydala se k sobě na kolej. Kopala jsem si cestou do kamínku. Lodaudala jsem se k pokoji. Šla jsem rovnou do koupely abych si dala sprchu.
Když už zbývala poslední hodina do jejich příjezdu řekla jsem si že se dám do kupy. Vzala jsem si nasebe bílé tílko a šedé kraťásky. podívala jsem se a připravi si ještě světle šedou mikinu na zip. Zalezla jsem zase do koupelny a lehce se namalovala. Jen tužku a řasenku. Dala jsem si do uší bílé pecky a na krk jsem si pověsila řetízek který jsem dostala od babičky když jsem sem odcházela. Taď už je bohužel mrtvá. Vlasy jsem si dala na bok a pletla je do volného copu. Chtěla jsem vypadat co nejlépe aby viděli že mi je bez nich opravdu dobře a že je k životu nepotřebuji. Podívala jsem se na sebe do zrcadla co mám u dveří a musela se pochválit. Nakkonec jsem si ještě dala na obě zápěstí kožené náramky. Vzala jsem si mikinu a vydala jsem se k práně školy. máme obrovský kambus a cesta k bráně mi vždy zabere okolo dvaceti minut.
Došla jsem přesně na čas na parkoviště, ale oni tu nebyli. Sedla jsem si na lavičku a vyhřívala jsem se na sluníčku. Byla jsem naprosto bez stresu. Bylo to zvláštní ale já věděla že jejich návštěva mi nedoáže zníčit tak krásný den. Najednou mi slunce přestalo svítit do očí. Žádné auto jsem neslyšela přiject. Otevřela jsem naštvaně oči. No a kdopak to tu předemnou nestojí? Brian se nademnou tyčila s úsměvem na tváři. "Na koho pak tu čekáš?" bože komu jsem cu udělala že zrovna on sem musel přijít. "Na někoho tu čekám." odpověděla jsem mu bez jakékoli emoce v hlase. Sednul si vedle mě a já zase měla možnost se vyhřívat na slunci. "Tak já počkám s tebou. Chci vědět kvůli komu vypadáš takhle skvěle. Tim nechci říct že jindy jsi ošklivá." Cítila jsem jak mi začínají rudnout tváře, ikdyž jsou to jen slova a navíc od namyšlenýho blbce. Jako kdyby je přivolala. Do brny vjela stříbrná Astra. Asi se měli dobře když měli nové auto. Povzdechla jsem si. Depka na mě došla až teď a ani slunce mi nepomůže. Vsadim se že jedna z prvních otázek bude jestli mám přítele. Smutně jsem si povzdychla. Viděla jsem jak se otevírají dveře. V tom mě něco napadlo. Rychle jsem se podívala na Briana. "Co pořebuješ?" zeptal se smíchem. Bylo mi to blbí ale on je zrovna ten který na to kývne. Nadechla jsem se a řekla jsem mu svou prozbu. "prosím hraj že seš můj přítel." bylo mi z té prozby blbě. Místo odpovědi jsem od něj dostala lehký polibek na tvář a chytnul mě okolo pasu. Vděčně jsem se na něj koukla. Mrkl na mě jedním okem. Stáli jsme a čekaly až k nám dojdou. Bratr tu ale nebyl. "Ahoj Sofie. vypadáš užasně a kdopak je ten krásný chapec?" zeptala se matka. "Ahoj mami. Todle je Brian. Je to můj přítel." Řekla jsem s falešným úsměvem a dala Brianovi pusu na tvář. Rodiče vypadaly pořád stejně. "Já jsem Anna a todle je můj manžel Petr. Jsme Sofiinino rodiče, ale to asi víš." představila se matka a podala mu ruku. Brian ji s úsměvem přijal. "Moc mě těší pane a paní Lankfordovi. Máte úžasnou dceru." přemýšlela jsem jstli je tak dobrej lhář nebo je v jeho slovech pravda. Opravdu si myslí že jsem úžasná. Vždyť mě ani nezná. "Proč jste se najednou ozvali? Už několik let děláte jako byčh byla mrtvá."čekala jsem na odpověď. Máma si povzdechla a otec jen zavrtěl hlavou. "Chtěli jsme tě vidět. Navíc včera ti bylo 18. Přivezli jsme ti dárek. Doufáme že nám odpustíš naše chyby. Moc si nám chyběla." řekla matka a z oka ji vytekla jedna slaz. Tak oni mě sem šoupnou a ať si žiju jak chci a najednou mě zase mají strašně rádi a kde si co si. "Proč bych vám to měla odpouštět?" zeptala jsem se nechápavě. "Chápu že máš na nás zlost, ale pochop nás prosím. Nevěděli jsme si rady. Peníze které bys potřebovala jsme neměli." vložil se do toho otec. "Dostali jsme příležitosti se odstěhovat do USA. Chceme to tam vzít a kdyby chtěl i tvůj přítel tak by mohl jet také." řekla to matka na jeden nádech.
 

2. Kapitola

30. listopadu 2016 v 17:50 | Elisn |  true love never dies
Pohled Sofie:
Všichni z celé školy jsme seděli v atriu což byla nějvětší místnost v celé škole. Konala se tu rozlučka se Sárou. Každý učitel co jí učil měl svůj proslov o tom jaká byla. Pak mohli promluvit i její kamarádi pokud chtěli. Čekala jsem jestli se přihlásí o možnost promluvit i Brian (ten ničema), ale jen tam seděl a znuděně si vybíral další svojí oběť která se do něho bezhlavě zamiluje. Seděl o dvě řady víš a o deset lidí dál odemě. Nevěřícně jsem na něj koukala. Jak on může být tak bezcitný? zjistil že ho pozoruju a ten parchant se usmál. Vybral si další úlovek. Rychle jsem se otočila hlavu zpátky když končila svoji řeč její kamarádka. Vzlykala a šourala se si zse sednout. Byla to ta holka od které jsem se to dozvěděla. učitelé nás po třech hodinách nechaly rozejít s tím, že na začátku první hodiny budeme všichni za Sáru držet minutu smutku. Rychle jsem se zvedla a snažila se protlačit davem. Už jsem byla skoro u dveří od pokoje, když mě najednou někdo chytnul ruku. Povzdechla jsem si a otočila se. "Ahoj." řekl Brijan stojící předemnou a s rukou stále na mém zápěstí. Jeho hlas zněl až moc ledově na to, jak horkou měl ruku kterou mě svíral. "Nazdar" odsekla jsem. Nechci aby se mě vůbec dotýkal. pokusila jsem se vymanit svou ruku z té jeho ale marně. jenji ještě více sevřel. Probodávala jsem ho pohledem. "Ty se jmenuješ Sofie že?" Řekl s úsměvem který skoro vypadal jako pravý. Skoro. Jen jsem kývla a chtěla jsem zapadnout do pokoje a být hezky v bezpečí. Jeho úsměv najednou pohasnul a tvářil se smutně. "Promiň jestli je ti tak nepříjemný být v mojí přítomnosti. Já se chtěl jen někomu vyzpovídat. Někomu kdo mě nebude hned tahat do postele když uvidí že jsem slabý." řekl to s takovým smutkem v hlase že bych tomu během chvilky i byla schopná uvěřit. Sklopil hlavu a pustil mou ruku. "Při rozloučení se Sárou jsi mi nepřipadal moc smutnej z toho co udělala když si jí dal kopačky." řekla jsem jako by nic. Chvíli jsem čekala jestli ještě něco řekne. Byl furt ticho a koukal do země. Sama pro sebe jsem si kývla a šla do pokoje. Zavřela jsem za sebou a plácla sebou do postele. Kdykoli okolo nás někdo ny té blbé chodbě prošel propaloval mě pohledem. Byla jsem sama sebou vyčerpaná. Musím si najít nějakou aktivitu která mě probere. Zvedla jsem se a začala si házet nějaké věci do baťohu. Hodila jsem tam pár tužek papíry flašku s pitím a banán. Rozhlédla jsem se ještě po pokoji a zamknula jsem pokoj. Vyráží se do lesa.
Pohled Briana:
Rozhlížel jsem se okolo sebe a hledal nějaké rozptýlení abych nemyslel na to že se Sára včera zabila kvůli tomu že zjistila že byla semnou těhotná a já jí řekl že dítě nechci a že jí klidně potrat zaplatím. Nechci se vázat je mi teprve 18 a ona už chtěla rodinu? Netušil jsem že jí to tak moc vezme. Mrzelo mě že to udělala, ale názor bych nikdy nezměnil. Sára navíc byla ten typ holky co by se o dítě nestarala a raději by chodila na různý večírky. Všimnu jsem si že mě pozoruje ta holka co včera do mě vrazila když jsem odcházel od Sáry. Usmál jsem se na ní aby věděl že o ní vím. Rychle se otočila. To mě překvapilo. Když nějaká zjistí že se na ní dívám tak by nahodila ten barbie výraz nejpřitažlivější holky na světě a zamávala mi. Tahle na mě ale koukala nevěřícným pohledem a hned odvrátila zrak. Udělal jsem jí něco? " Chrisi jak se jmenuje ta holka tamhle?" Zeptal jsem se kámoše co seděl vedle mě. "To je Sofie Lankfordová. Je to školní ousaider. Nikdo se tu s ní nebaví." kývnul jsem mu na znamení díku a on jen zakroutil hlavou. Tahle holka je pro mě výzva. Proslovy skončily a tak jsme se mohly jít dělat to co jsme měly o víkendu v plánu. Rychle jsem se zvednul a prorážel jsem si cestu davem. Nemohl jsem jí najít. uviděl jsem jí až kousek od jejího pokoje. Doběhnul jsem jí a chtil za zápěstí. Slyšel jsem jak si povzdechla a otočila se. "Ahoj" dostal jsem ze sebe. Buď se mi to zdálo a nebo měla slunečnici v očích. Okolo panenky měla zelenou a na krajích duhovky měla modrou jako je nebe v horách. "Nazdar" odsekla mi. Nemohl jsem jí zazlívat to že je na mě hnusná. Nejspíš k ní není nikdo moc hodný na téhle škole a proto si všechny drží od těla. Podle mě si myslí že to já můžu za to co si udělala Sára. Má vlastně i pravdu. Měl jsem si dávat větší pozor. "Ty se jmenuješ Sofie že?" pokusil jsem se o úsměv aby věděla že jí nechci ublížit. Bylo na ní vidět že už chce pryč z mojí přítomnosti. Spozoroval jsem hlouček holek co jí pohledem probodávali záda. Chtěl jsem jim něco říct, ale nakonec jsem se nato vykašlal. "Promiň jestli je ti tak nepříjemný být v mojí přítomnosti. Já se chtěl jen někomu vyzpovídat. Někomu kdo mě nebude hned tahat do postele když uvidí že jsem slabý." řekl jsem upřímně. Myslel jsem to vážně. Vím že zrovna ona by mě k sobě do pokoje ani nepustila. Pustil jsem její ruku a sklopil hlavu. Tahle holka je pro mě oříšek."Při rozloučení se Sárou jsi mi nepřipadal moc smutnej z toho co udělala když si jí dal kopačky." řekla to jako by mi řekla že je venku hezky. Nikdy neukazuju svoje slabosti. Ikdyž díky tomu se někomu můžu zdát bezcitný. Měla pravdu. už zase. Přemýšlel jsem nad tím jestli jí mám vůbec jak odpovědět. Nic mě nenapadlo. Jen jsem tam tak stál jak debil a čuměl do země. Chvíli tak ještě stála a asi čekala jestli ještě něco neřeknu. Já ale mlčel. Viděl jsem jen její boty jak se otočili k odchodu a pak už jsem slyšel jen její vzdalující se kroky. Cítil jsem jak mi najednou začaly pálit oči slzama. Když jsem slyšel zavření jejích dveří, tak jsem se otočil a stále se sklopenou hlavou se vydal do mojí koleje. Nikdo nesmí zjistit že se mi chce ze všeho brečet.



Tak tady máte další kapitolu. Doufám že se líbí a omlouvám se za chyby :D gramatika není má silná stránka :D

1. Kapitola

25. listopadu 2016 v 14:18 | Elisn |  true love never dies
Usrkávala jsem z horkého kafe. Neustále jsem hypnotizovala displej telefonu a čekala jestli si na mě někdo z rodiny vzpomene. Dnes jsem měla své osumnácté narozeniny. Bylo už pět odpoledne a já stále nedostala jediné blahopřání. Ale teď se vám představím. Jmenuju se Sofie Lankfordová. Jsem blondýna se zelenomodrýma očima a jsem šprtka co se nedokáže uvolnit a furt se jen ničí tím že myslím na to že mě nikdo nechce a to ani má rodina. A jak už víte dneska mám narozeniny. Ptáte se proč jsem nebydlela se svími rodiči když mi ještě nebylo osumnáct? No jsem na intru už od šestnácti a po tu celou dlouhou dobu jsem se tu s nikým nespřátelila. Respektivě se mi ve škole jen všichni smějí že jsem šprtka a do smrti budu panna. Ano neměla jsem ještě ani jednoho přítele. Tudíš ani jsem nikomu nedala pusu.
Unaveně jsm si povzdechla. "Todle nemá cenu." špitla jsem si potichu a vstala jsem z postele. Převlíkla jsem se z pižama o legín a trička s dlouhým rukávem a pomalu se vydala do knihovny v kampusu. Byla to v naší koleji takže jsem nemusela ani lést ven. Naštěstí, pomyslela jsem si. Cestou jsem potkala pár holek v hloučku který jakmile mě uviděli začali se chichotat a ukazovat si na mě. Sklopila jsem hlavu a přidala do kroku. Tím že jsem ale sklopila hlau a tím pádem se nekoukala před sebe jsem si moc nepomohla. Narazila jsem do nějakýho kluka co zrovna vycházel z pokoje od nějaký holky. Vzhlédla jsem a celá zrudla. Vrazila jsem do toho nejhoršího kluka na škole. Spal tu snad s každou (kromě mě). "Koukej kudy lezeš glume." řekl mi s úšklebkem. Zrudla jsem ještě víc a hned jsem se dala do běhu jako málá holka a běžela co nejrychleji do knihovny. Slyšela jsem za sebou už jen smích.
Seděla jsem u stolu co byl nejdál od dveří a četla si Řecké báje a pověsti. Četla jsem je snad už po stý. Vždycky jsem měla ráda řeckou mytologii. Už jsem byla v půlce knihy když mi došlo že nejspíš už bych měla odsud vypadnout. Koukla jsem se na hodinky a jen jsem vykulila oči. Bylo pul dvanácté v noci. "Ksakru" sykla jsem. Rychle jsem knihu vrátila na její místo v policích a šla jsem zpátky do pokoje. Byla to malá místnost s vlastní koupelnou. Vzala jsem si ručník a zalezla jsem do koupelny. Smyla jsem ze sebe všechnu špatnou náladu a šla si lehnout. Už jsem skoro spala, ale najednou mi zazvonil telefon. Podívala jsem se na něj a někdo mi napsal na facebooku. Rozklikla jsem zprávy a dala se unaveně do čtení.
Milá Sofie, přeju ti vše nejlepší a užívej si život mezi dospělými. Omlouvám se že jsem ti nenapsal dříve ale nebyl čas. Dárek ti přijde poštou. už nevím co bych ti dále psal. u nás je to stále stejné. Matka s otcem stále dělají jako bys nebyla. To je vlastně důvod proč ti píši tak pozdě. Kyby přišli na to že jsem ti napsal a myslel na tvoje narozeniny bylo by to tu hodně zlé. Hlavně se tím netrap. Příští rok bude osumnáct i mě a věř nebo ne, ale přijedu za tebou. Už teď si šetřím na byt abych od těch dvou mohl vypadnout. Budu rád když mi odepíšeš, ale prosím piš jen takhle pozdě aby se na to nepřišlo. Mám tě rád. S pozdravem tvůj bratr Liam. Jo a doufám že jsem tě nevzbudil :) .
Cítila jsem jam mi po tvářích začaly téct slzy. Jediný do na mě nezapoměl je můj bráška. Usmívala jsem se jak debil na displej. Rychle jsem mu odpověděla.
Ahoj Liame, moc ti děkuji za přání a že alespoň nejsem pro tebe mrtvá. Ať už si mi poslal cokoli tak děkuji. Pokud zamnou přijedeš až budeš i ty dospělěj budu moc ráda. Já sem tady stejnak sama a nemám tu žádné přátelé. A neboj nevzbudils mě. Ještě jednou moc děkuji za přání a přeju ti dobrou noc bráško.
Chvíli jsem ještě koukala na displej a pak telefon odložila. Zítra byl víkend což znamenalo že tu bude zase nějaký večírek, ale já na něj beztak nejsem zvaná takže budu zase nejspíš v knihovně a nebo si udělám nějaký výlet. Cítila jsem že na mě jde čím dál tím větší únava a tak jsem zavřela oči a poddala jsem se spánku.
Uběhla zhruba hodina a já slyšela ječení na chodbě. Ospale jsem se zvedla z postele a vzala si na sebe župan. Došourala jsem se ke dveřím a otevřela jsem je. Rozhlédla jsem se, ale že by hořelo mi nepřišlo. Běžela okolo mě nějaká holka a tak jsem jí čapla za ruku a zatřásla s ní. Koukala na mě jak na ducha. "Co se stalo že tu ječíš?" optala jsem se jí a čekala na odpověď. Ta holka se najednou probrala z šoku že jí chytnul někdo jako jsem já a vytrhla se mi. Pak začala ale brečet. "S-Sára se pod-podřezala v poko-pokoji." dostala ze sebe nakonec. Zbledla jsem jako stěna. Ta holka se s brekem zase dala na útěk. Sára byla ta holka od který odcházel ten kluk do kterýho jsem vrazila. Snažila jsem si vzpomenout jestli jsem se na ní alespoň letmo podívala a najednou se mi to vynořilo v hlavě. Jo podívala jsem se na ní a ona byla ubrečená. Mám pocit že jí ten hezounek ublížil. Todle už se stalo po třetí. Ten blb si s nima hraje a ony se do něj zamilují a když je odkopne jelikož ho přestanou bavit tak to ty holky nezvládnou protože ho bezhlavě milujou. Povzdechla jsem si a zavřela jsem zase dveře. Sundala jsem si župan a když už jsem byla u postele řekla jsem si že radši ještě dojdu zamknout. Zítra asi výlet nebude. Zalehla jsem a přemýšlela jsem o životě a o tom jak najednou může skončit. Usnula jsem ani nevím jak. Chvílema jsem se probouzela ale trhnutím jelikož jsem neměla zrovna pěkný sny. Povzdechla jsem si a v šest ráno jsem se rozhodla že už to nemá cenu a vstala jsem. Jo a vlastně jsem vám neřekla jak se jmenuje ten zmetek kvůli komu se Sára zabila. Jmenuje se Brian Urton.

Kam dál

Reklama